Miroslav Pešťák bloguje

Po několika málo dnech se ozývám s prvním článkem, který píši z USA konkrétně ze Seattlu, kde jsme trávili předešlé dva dny. Dva dny prodloužené navíc o devítihodinový let proti časovému pásmu. Nebyli to dny nějak zlomové, ale určitě na ně jen tak nezapomenu. Asi bych to mohl vzít pěkně popořádku.

Začalo to nedělním odletem z Mnichova, kde probíhalo všechno v nejlepším pořádku. Včas jsme dorazili a bez menších problémů jsme byli odbaveni. V Mnichově jsem se ani nějak zvlášť nebál mé jazykové bariéry, jelikož německy umím zatím lépe než anglicky. Let proběhl v pohodě a v Londýně jsme byli za necelé dvě hodiny. Kluci mě neustále strašili, už několik týdnů předem, že na letišti bude „drsná“ kontrola a nebudu jim rozumět… No co se dá dělat, risk je zisk, člověk se nemůže pořád jen něčeho bát 🙂 .

Oproti Mnichovské pohodě na letišti začalo v Londýně přituhovat. Jelikož jsme si dali asi dva vyhlídkové kroužky nad Londýnem, než nás pustili přistát, drobet se nám zkrátila doba na přestup do druhého letadla směr Seattle. Takže se zpožděním jsme se snažili dostat na jiný terminál, nejprve dvacet minut v letištním MHD a poté ještě jednu zastávku metrem (to vše na území Londýnského letiště). Nakonec to vše dopadlo dobře a přišli jsme k nástupu v čas. V koridoru nástupu do letadla se začali dělat fronty, po chvilce jsme zahlédli několik „decentně“ ozbrojených policistů co prováděli namátkové kontroly. No jak jsme očekávali Vítek byl zkontrolován a prý dost hloubkově :-), asi je dráždila čepice s nápisem Czechrepublic.

Zámořské letadlo se tvářilo podstatně luxusněji přestože nakonec vydávalo podstatně horší zvuky 🙂 , kompenzovali to konzumací čehokoliv téměř každou hodinu (alkoholu nevyjímaje). Ke konci letu jsme obdrželi zajímavé brožurky k vyplňování, o půlce kolonek jsem neměl ponětí co vyplňuji, ale naštěstí se mnou byly chytré hlavy a vyplnili jsme to. Často padali věty typu „tady dej všude no“, což jsme později zjistili, že nebylo nejlépe, ale k tomu se ještě dostanu.

Po příletu do USA jsme šli k přepážkám, kde jsme dostali další důležité razítko do pasu a cosi nám tam přicvakli. Docela se snažili mluvit srozumitelně, takže jsem alespoň tušil na co se mě ptají, co se odpovědí týče na více než Yes a No jsem se nezmohl… S úsměvem na tváři nás pustili pro zavazadla a mysleli jsme, že je vše OK. Chyba. Nebylo. S kuframa následoval další koridor přepážek, kterými jsme museli projít. Po chvilce jsme zjistili, že když nás pošlou v levo, bude zle, Vašek šel první a kdo by to čekal … vlevo no a následovali jsme ho všichni. Následovalo šacování kufrů, nádherná tlupa policajtů se na našich kufrech pojímalo jak včela na bomboně. Takhle nějak si představuji tu svobodnou zemi. Ještě že já blbec ochotnej vezl vaškovi dvě štangle salámu 🙂 , každému našli v kufru něco co nesplňovalo jejich tabulky, mě samozřejmě nejvíc, Vítek si u mě taky nechal pár konzerv aby to prý neměl těžké. Nakonec to dopadlo dobře, dva z našich pasů (můj nevyjímaje) byli zaznamenány do jejich databáze. Pokutu jsme jim naštěstí vymluvili jelikož představa 400 dolarové pokuty hned po příletu by nás asi rychle poslala domů… Lehce nás to na následujících pár hodin rozhodilo, ale přece nemůže jít všechno tak jednoduše. Nyní máme za sebou první dva dny v Seattlu, už jen jedna noc a zítra ráno letíme na Aljašku, kde budeme pracovat následující dva měsíce v továrně na zpracování ryb.

Pro zájemce o fotky jsem uložil fotky z uplynulých dvou dnů na mirecekp.rajce.net.

P.S. Málem bych zapoměl, dneska jsem poprvé sám mluvil Američanem, který mi rozuměl a moje věta dávala smysle 🙂 🙂 🙂